CAMBERETE Miloše Kavického
články | rubriky | odkazy | fotoalba

Česká divočina – Okolí říčky Šlapanky

Neříkejte mi, že neznáte říčku Šlapanku. Ano, přesně tu, která se vlévá v Havlíčkově Brodu do Sázavy. Ona to sice není moc velká řeka, ale na svém toku, který je více přirozený, než uměle vytvořený, má krásné a divoké okolí. Meandrující tok říčky jižně od Havlíčkova Brodu je nesmírně bohatým biotopem.


V říční nivě jsou zachovány větší či menší zbytky přírodě blízkých společenstev bažinných olšin a nivních luk a z nich vyniká zejména ten, co je asi 2km jihovýchodně vzdálen od Havlíčkova Brodu. Ano, tady se setkáme se skutečně ojedinělou ukázkou mokřadních biotopů v nivách řek a říček Českomoravské vrchoviny. Vlastní tok Šlapanky vytváří řadu volných meandrů, doprovázených tůněmi a mrtvými rameny řeky.

V minulosti byl zdejší vodní režim upraven množstvím odvodňovacích příkopů a kanálů, které jsou dnes už většinou nefunkční. To ovšem nahrává obnově nejen zdejších glejových a pseudoglejových půd a svahovin v nedalekém okolí říčky. Charakter zdejšího rostlinstva je tak podmíněn nejen půdami, ale také vlhkostními poměry, které zde byly, jsou a snad ještě budou, neboť to vše zde vytváří neopakovatelnou přírodu.

Na silně podmáčených plochách se zde zachovaly útržky porostů olše lepkavé s bohatým bylinným patrem. Zdejší olše mají své koruny od počátku široké, starší pak okrouhle klenuté nebo zašpičatělé. Značně dlouhé a řídké větve se v horních částech korun jeví jako téměř vodorovné.

Jejich hnědavě šedá borka je rozpukaná v podlouhlé destičky a listy jsou široce klínovité, na obvodu mělce pilovité a lehce zvlněné, po obou stranách s 5 až 8 žilkami, v jejichž úžlabí se na rubu nacházejí nažloutlé chomáčky něžných chloupků. Olši poznáte, i když je neolistěná, podle svérázných šišticovitých plodenství, která zůstávají na stromě po celý rok a neopadávají ještě dlouho po uvolnění semen. Žádná jiná evropská dřevina není vybavena takovými charakteristickými útvary.

V keřovém patru tu roste hojně střemcha obecná a bylinné patro hostí řadu vzácných druhů. Vedle několika druhů ostřic je to především ďáblík bahenní. Áronovitá rostlina se srdčitými, kožovitými, lesklými listy provází porosty ostřic a často se vyskytuje pod olšemi na bahnité či močálovité půdě. Nemá ráda vápno, zato stagnující voda je jejím domovem. Květ – to je bílý toulec, směrem k řapíku slabě nazelenalý s vejčitě okrouhlou palicí. Celá rostlina je jedovatá, ale krásná. Opravdu krásná.

Tam, kde je trochu sušší půda, roste lýkovec jedovatý. Jeho vonné červené květy, vyrůstající z dřevnatého prutu, oznamují, že už bude brzy jaro, že zima ztrácí svou moc.

Jak přijde jaro i voda se v říčce oteplí a objeví se škeble říční. Její lastury jsou viditelně menší než u známější škeble rybničné. Zadní část lastury často vybíhá v zaoblenou a zobanovitě vytaženou špičku. Ve svrchní vrstvě zamokřených luk zdejší nivy se objevují roupice. Málokdo je postřehne, neboť svou velikostí neoslňují. Vždyť jsou veliké tak 2 mm a bělavě zbarvené.

Živí se zde odumřelou organickou hmotou z opadu listí, některé druhy sestupují i na pokraj vodního toku. Ve stojatých vodách žije jejich vzdálená příbuzná naidka chobotnatá. Je větší, až 10 mm, přední část těla má protaženou v dlouhý chobotek, po stranách s laloky. Živí se řasami a detritem. Spolu s ní tu žijí nitěnky a vzácně i žížalice chobotnatá. Na hladině plavou vířivým pohybem v hejnech lesklí vírníci. Plavou, dokud je něco nevyruší. To se potom hejno hbitě potápí pod hladinu. Tam, kde voda doslova stojí, můžeme se štěstím vidět potápníčka bahenního. Je nevelký, tak do půli centimetru.

Štít a krovky má černohnědý, ale žlutě obroubený. Někdy žlutá barva tu tmavou černou vytěsňuje a obroubení může pokrýt větší část krovek. Ač je malý, tak je dravý. Stejně tak i jeho larvy. Nitěnky i naidky či roupice jsou jejich běžnou potravou. Vzácný je zde i jiný vodní brouk – vodomilek kulovatý. Je menší než potápníček, ale je celý černý, lesklý a tělo je silně vyklenuté. Hbitě se potápí za potravou, všechna klidná zákoutí podvodního světa propátrává, zdali v nich není něco k snědku.

Přes zimu ho můžete najít schovaného na březích pod mechem, či tady spíše pod spadaným listím. Zvedli jsme oči a hle. Vždyť s těmi olšemi tu rostou i vrby a také mladé topoly. A už obrazily listy. Není divu, je už skoro květen. A tady na větvičce se k mladým listům natahuje taková divná housenka. Jeden by si jí ani nevšiml. Housenka je šedá, stejně jako je šedá barva větvičky. A je dlouhá, dobrých pět centimetrů.

Úporně se živí mladými listy. Jaký motýl se z ní asi jednou vyklube. Přijdete-li k tomu stromu za nějaké dva týdny, zjistíte, že některé listy jsou pevně spředené lesklými vlákny a mezi těmi spředenými vlákny je zámotek. Dílo naší housenky. Neboť ze zámotku se vylíhne pěkný motýl, stužkonoska olšová. Kdysi to byl hojný motýl, dnes velká vzácnost. Svrchní křídla jsou šedá nebo šedohnědá s nevýraznou kresbou tmavších skvrn, zadní křídla červená kromě širokého černého okrajového pruhu a úzkého lomeného a také černého proužku uprostřed křídel.

Sedí-li motýl na kmeni stromu, těžko si ho všimnete. Je nenápadný, stejně jako jeho housenka. Při nebezpečí však odkrývá zadní pár křídel a červená barva varuje. Motýl létá obvykle v noci a dost pravidelně přilétá ke světlu. Obvykle usedne v určité vzdálenosti od toho světelného zdroje a někdy tam zůstává sedět až do dalšího dne. Tehdy si ho můžete důkladně prohlédnout. Škoda, že taková krása z naší přírody postupně mizí.

Ale jsou zde ještě další vzácnosti. V místech proudící vody žije i skorec vodní. Sedává tu na balvanech ve vodě, seskakuje z nich do vody, kde běhá po dně a hledá si potravu. Je asi velikosti kosa. V době toku proletuje nízko nad hladinou svého úseku a samičku vábí ostrým hlasem: »zit, zit – zit, zit«. Také „létající drahokam“ ledňáček říční se tu vyskytuje. Spíše v místech, kde je vyvýšený břeh, aby si zde mohl vyhloubit své hnízdo. To ho pak poblíž jeho hnízda uvidíte sedět na větvičce nakloněné nad vodu, jak číhá na drobné rybky.

Ledňáček není sám, co mu chutnají ryby. Vždyť ve Šlapance žije i vydra říční. Naše největší lasicovitá šelma s protáhlým válcovitým tělem s dlouhým ocasem má mezi prsty plovací blány. Ty jí pomáhají k dokonalému pohybu ve vodě a podle nich bezpečně poznáte i její stopy ve vlhké půdě či na sněhu. Neloví však jen ryby, ale i vodní ptáky, žáby, drobné savce, korýše, měkkýše. A když je hlad, slupne i hmyz. Je sice zvědavá, ale vidět ji, to musí být člověk velmi trpělivý a velmi opatrný. Inu, jako v divočině!

Václav ZIEGLER

link
















15.04.2013 | Autor: Václav ZIEGLER | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:


přidat komentář
<< úvod
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se