CAMBERETE Miloše Kavického
články | rubriky | odkazy | fotoalba

Dříve se lidé bavili, my se bavit necháváme

Zábava je jedním z dominantních rysů současnosti. Někdy se vážně zdá, že žijeme ve znamení hesla "ubavit se k smrti". Ohlédnutí za způsoby zábavy ve staré Praze, které umožňuje podniknout kniha Zdeňka Míky, pro nás nedopadá příliš dobře.


Z perspektivy množícího se počtu televizních kanálů, velkolepých muzikálových a koncertních show, počítačových her, mobilních přehrávačů, které umožňují poslouchat hudbu nebo sledovat film i ve vlaku či při v přírodě, by se mohlo zdát, že naši předkové, postrádající tyto technologické vymoženosti, museli žít k uzoufání nudně.

Tuto typickou namyšlenost usvědčuje z omylu bohatě (více než šesti stovkami ilustrací) vybavená monografie Zdeňka Míky o zábavách a slavnostech pořádaných ve staré Praze během "dlouhého devatenáctého století“, to jest od konce 18. století do počátku první světové války. Při její četbě zjistíme, že předkům v tomto ohledu můžeme tiše závidět.

Kvalita pro lid

Zcela jinak vyhlížela již prostá procházka parkem. Parků bylo v české metropoli 19. století mnohem více než dnes. Roku 1804 zpřístupnil panovník veřejnosti Královskou oboru (dnešní Stromovka) a nejvyššího příkladu následovali mnozí aristokraté otevírající brány svých zahrad; parkovou úpravu získaly rovněž pražské hradby. "Špacír“ po parku byl navíc zpestřován promenádními koncerty vojenských hudeb, k odpočinku lákala romanticky upravená zákoutí, sady byly vybaveny umělými zříceninami, jeskyněmi, altánky a podobně, o zahradních restauracích ani nemluvě.

Večer mohl uměnímilovný Pražan zajít do divadla. Náročný divák navštěvoval divadlo Stavovské, první vlastenecké generace vyhledávaly buď česká představení na této scéně, nebo přihlížely (a často v nich vlastenci i sami účinkovali) hrám provozovaným společnostmi "herců z libosti“, jak zněl půvabný dobový název divadelních ochotníků.

Samozřejmě tehdejší Prahou zněla rovněž hudba - na přelomu 18. a 19. století byl zahájen pravidelný koncertní provoz a obyvatelé hlavního města měli možnost slyšet kvalitní hudebníky domácí a zahraniční. (Kromě koncertů nabízely poslech samozřejmě kůry pražských chrámů.) Miláčkem tuzemského posluchačstva byl především Wolfgang Amadeus Mozart, jehož melodie zaznívaly v divadle, v koncertních sálech i hostincích a vyhrávali je pouliční muzikanti.

Je totiž třeba si - s pocitem studu - uvědomit, že to byly kompozice vynikajících evropských skladatelů, které se stávaly tehdejšími hity; historky o Mozartovi, jenž s potěšením poslouchal, jak si árii z jeho Figarovy svatby na ulici píská pekařský učedník s košem housek, či ta, jak napsal skladbu pro potulného harfeníka, vešly do mozartovské mytologie. Právě v první polovině předminulého století začíná být pěstován kult vynikajících virtuosů - na rozdíl od dnešních superstar, jejichž popularita obvykle nepřežije jeden kalendářní rok, jména tehdejších hvězd se zapsala do dějin hudby.

Lidové publikum navíc naslouchalo pouličním a hospodským šumařům, u zpěvu kramářských písní ve staropražských hospodách si jejich návštěvníci také mnohdy zazpívali sami.

U Pražanů 19. století bylo běžné domácí muzicírování provozované pro potěchu rodiny a přátel a neobyčejné oblibě se těšil společenský zpěv.

Atrakce a poutě

S hudbou úzce souvisí tanec - ani o ten nebyla ve staré Praze nouze. První polovina předminulého století je dobou nástupu valčíku a polky, které o masopustu ovládaly pražské parkety.

Plesová sezona sice končila počátkem půstu, ale možná právě proto si ji lidé více vychutnávali. Slavné bály pořádaly univerzitní fakulty i řemeslnické cechy. K tomu připočtěme množství plesů dobročinných a soukromých tanečních zábav v domácnostech; od čtyřicátých let získávaly na slávě také české vlastenecké bály. Tehdejší ples však neznamenal toliko tancování: dámy dostávaly při vstupu taneční pořádky (mnohdy to byla miniaturní grafická díla) a skvostně vypravené svazečky básní, k dispozici byly malované vějíře. Uvolněnější atmosférou se vyznačovaly plesy maškarní, jejichž účastníci se s oblibou maskovali za historické osobnosti nebo postavy známé z divadla a opery. V Míkově knize přetištěné návrhy kostýmů ukazují, jaká péče jim byla věnována; tudíž ani návštěva bálu pro účastníky nebyla pouhou pasivní záležitostí, nýbrž vyžadovala aktivní nasazení.

Také za senzacemi, které nám dnes dodávají televizní stanice až do obývacích pokojů, musel Pražan vyrážet do ulic a na náměstí, kam zajížděla panoptika nabízející pohled na lidské zrůdy, podobizny "proslulých“ zločinců i divy přírody. Vedle panoptik se producírovaly cirkusy, krasojezdci a akrobaté; své klece zde mívali i majitelé pojízdných zvěřinců.

Atrakce tohoto typu se pak obzvlášť koncentrovaly na poutích. Dnešní obyvatel Prahy zná pouze pouť matějskou, jenže ta v 19. století jen zahajovala sezonu trvající až do podzimu. Kromě toho si snad ještě vybavíme ševcovskou Fidlovačku, a to díky tomu, že jejího koloritu využil Josef Kajetán Tyl pro svou stejnojmennou frašku, v níž poprvé zazněla dnešní státní hymna. Milovníci dramatického umění nejspíš též znají ještě Divadlo Na Fidlovačce stojící na místě bývalých poutí. Neméně slavnou pouť pražských krejčí dnes připomíná jen název bubenečské hospody.

Nejznámější staropražskou poutí však byla ta květnová, svatojánská, hojně navštěvovaná i venkovskými poutníky. Stojí za připomenutí, že právě proto zvolili dny jejího konání i čeští vlastenci roku 1868 pro položení základního kamene Národního divadla.

"Své“ poutě na den zasvěcený příslušnému světci měla většina kostelů v Praze i v jejím okolí. Podobnou funkci jako poutě plnily na přelomu 19. a 20. století velké výstavní podniky odstartované roku 1891 obrovským úspěchem velké Jubilejní zemské výstavy.

Hospoda coby instituce

Oblíbenou zábavou tehdejší i dnešní je posezení v hostinci. I zde nalezneme podstatné rozdíly. Milovník piva měl v 19. století na výběr produkty z plejády malých měšťanských pivovarů, které až od sklonku šedesátých let předminulého věku začaly vytlačovat velké akciové pivovary; do té doby pro ně vážnou konkurencí byl pouze plzeňský Prazdroj.

Starou pražskou hospodu si nemůžeme představovat jen jako místo konzumace piva a přátelského klábosení - nezřídka byla i důležitým střediskem společenským a politickým. V počátcích národního obrození měla Praha několik hospod, do nichž chodívali známí vůdci národního hnutí a venkovští vlastenci tyto podniky navštěvovali, aby se na vůdce mohli podívat. V druhé polovině 19. století zase existovala řada hospod, v nichž zasedaly stolní společnosti složené z předních pražských umělců.

Nicméně půvab měla i většina "obyčejných hospod“. Předchůdci v nich nebyli nuceni poslouchat reprodukovanou hudbu nebo sledovat televizní seriály. Menší stolní společnosti existovaly takřka všude a každá z nich měla své rituály a postarala se o výzdobu hostinské místnosti. Místo rádií pivaři naslouchali produkcím muzikantů a písničkářů obcházejících pražské lokály. S hudebníky putovali prodavači chuťovek k pivu i populární figurky, jako byl prodavač zápalek zvaný "Ferda - sirky - Evropa“ či svérázný "pražský prorok povětrnosti“ Fiala. Obávám se, že dnes by podobné postavy personál bezohledně vyhodil. Stejně tak z dnešních hospod (až na četné výjimky) zmizely karty (některé karetní sady byly souborem kvalitních grafických listů), kulečníky a další způsoby aktivní zábavy.

Kromě pivnic si obyvatelé hlavního města mohli zajít do vinárny, i když rozvoj průmyslových a obytných předměstí znamenal konec pražského vinařství, které dnes připomíná jen název městské části Královské Vinohrady. Od poloviny 19. století nastal velký rozmach kaváren: rovněž v nich byly samozřejmostí kulečník a karetní stolky. Především však tehdejší kavárny nabízely bohatý výběr domácích i zahraničních novin a časopisů - jako jeden příklad za mnohé uveďme uměleckou kavárnu Union.

Odchod starých časů

Čtenáře možná zarazilo, že v přehledu oblíbených pražských zábav dosud nebyla zmínka o sportovních aktivitách, ty se skutečně hlásí ke slovu až mnohem později. Avšak dříve než předky šmahem odsoudíme jako pecivály, nebude marné si uvědomit, že stará Praha dlouho neznala veřejnou městskou dopravu. Pokud chtěl "líný“ měšťan, bydlící třeba na Václavském náměstí, vyrazit na markétskou pouť konanou u Břevnovského kláštera, konal cestu tam i zpátky pěšky. Nedostatek přirozeného tělesného pohybu tedy nebylo nutné nahrazovat jízdou autem do fitcentra.

V šedesátých letech 19. století pak vznikla tělocvičná jednota Sokol, ta se však na rozdíl od dnešních sportovních klubů věnovala i aktivitám společenským a kulturním. Postupně přibývala cyklistika a bruslení (bruslit však bylo možné i na pravidelně zamrzající Vltavě) a až na sklonku 19. století se objevují fotbalové kluby.

Druhá polovina předminulého věku je potom dobou obrovského rozvoje techniky. Promítl se i do zábavní oblasti a znamenal definitivní konec jejích starých forem. Objevil se záznam zvuku a na výstavě roku 1896 také kinematograf. Dosavadní šantány střídala varieté a intelektuální kabarety; vedle hospod se objevovaly bary, v nichž dominovaly nové tance. Přeměna Prahy do podoby modernizujícího se velkoměsta přinesla asanaci - v překladu ozdravění, což bylo eufemistické označení pro bezohledné zničení velké části staré Prahy, která musela ustoupit masové výstavbě činžáků.

Definitivní odchod starých časů zase logicky přinesl nostalgické zalíbení v někdejší idyle. Kruh se tak uzavřel - šlágrem zábav počátku 20. století se staly staropražské písničky Karla Hašlera opěvující životní způsob první poloviny právě skončivšího věku.

Svazek i pro nečtenáře


Srovnání někdejších způsobů zábavy s dnešní dobou tak pro nás nedopadne příliš dobře. Nejedná se samozřejmě o její formy, ty se pochopitelně neustále vyvíjejí; svým pradědům však můžeme závidět aktivní způsob, jímž se dokázali bavit. Řečeno lapidárně: dříve se lidé bavili, my se bavit necháváme.

Zbývá už pouze ocenit obrazovou výbavu knihy historika Zdeňka Míky, jejíž převážnou část tvoří kvalitní reprodukce dobové ikonografie. Najdeme zde obrazy zachycující pražské poutě, exteriéry i interiéry kaváren a restaurací, hrací karty, propagační materiály provozovatelů atrakcí atd. Pokud je moderní člověk už líný pročítat odborné texty (jsou ovšem Míkou psány čtivě!), stačí si pozorně prohlédnout obrázky a získá utěšenou představu o způsobu trávení volného času v nenávratně zaniklém, ale ne zas tak dávném čase.


---------------------------------------------
O knize: Zábava a slavnosti staré Prahy

Zdeněk Míka

Editor Jiří Stegbauer. Nakladatelství Ostrov ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy, Praha 2008, 352 stran, doporučená cena 890 korun.
--------------------------------------------




iDNES - článek a foto - velmi pěkné!


v divadlech i na ulici

Samozřejmě tehdejší Prahou zněla rovněž hudba - na přelomu 18. a 19. století byl zahájen pravidelný koncertní provoz. Miláčkem tuzemského posluchačstva byl především Wolfgang Amadeus Mozart.


plesy před půstem


Uvolněnější atmosférou se vyznačovaly plesy maškarní, jejichž účastníci se s oblibou maskovali za historické osobnosti nebo postavy známé z divadla a opery.

nejen pivo a řeči

Půvab měla i většina "obyčejných hospod“. Předchůdci v nich nebyli nuceni poslouchat reprodukovanou hudbu nebo sledovat televizní seriály.



zábava3

zábava2

zábava

19.01.2009 | Autor: Jiří Rak, historik | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:


přidat komentář
<< úvod
TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se